Vyznáte se v propojovacích manévrech..?

Hned na začátku si stanovme, že dnešní povídání bude pouze o tzv. nízkofrekvenčním a digitálním propojení. Pomineme zde tedy všechny vysokofrekvenční problematiky, jež by např. souvisely s různými typy antén. Také si rozhodně ani netroufáme tvrdit, že následující přehled bude zásadně úplný, ale pokusíme se vyjmenovat hlavně ty konektory a zdířky, se kterými je možné se běžně setkat a jejichž současné osazení by mohlo zajímat nebo dokonce často potrápit velkou množinu uživatelů královen spotřební elektroniky. Máme tu na mysli různě velké a také různě vyspělé mašinky z našeho oboru "amatérských videokamer". A protože článek je zařazen v kategorii OSTATNÍ, připomeňme si, že tato skupina recenzí obsahuje popisy našich zkušeností s jinými přístroji - než kamerami - i když často příbuznými. Z někdejších povídání např. o podvodních pouzdrech doporučme levnou dílnu kutila, firemní pevné od Sony nebo naopak igelitové*doplňky AQUAPACK a AQUACAM. Výraznou odezvu měly i někdejší články o „Speciálních a…“ - první, druhý i třetí díl - i seznámení s filtry a stativy ke kamerám…

U starších zařízení bývaly klasické banánky, ale na ty už dnes asi nikde ani nenarazíme, maximálně možná v šuplíčku radioamatéra, u historických elektronkových radiopijímačů nebo některých specifických aplikací. Dalším typem přípojného konektoru, který se donedávna hojně používal hlavně u produktů západo- i tzv. východoevropské provenience do konce osmdesátých let, je konektor typu DIN. Tento existuje v mnoha různých provedeních a s různým počtem propojovacích prvků (pinů). Nejčastěji se používá provedení s pěti tzv. piny a obvykle slouží obousměrnému propojení dvou stereofonních audiozařízení. Jinou verzí je pak např. konektor anebo zdířka s jenom třemi piny. Opět může sloužit k propojení dvou audiozařízení, ale už pouze v monofonním provedení. Jinou verzí klasických čudlíkových propojování je konektor s pěti piny do kříže. Používal se obvykle pro připojení stereofonních sluchátek a býval kombinován také s vypínačem hlavních reproduktorů. Pokud se zapojil jedním směrem, zůstávaly reproduktory zapnuty, po zasunutí konektoru otočeného o 180° kolem osy došlo k jejich vypojení…

Dalším oborem či oblastí, kde se dodnes používají konektory typu DIN, jsou digitální hudební nástroje. Zde se tento konektor používá pro propojení rozhraní MIDI. Existovalo a dodnes vlastně stále existuje i šestipinové provedení, kde šestý kontakt se nachází uprostřed. Je pak označován jako AV a slouží pro vedení videosignálu. Vyskytuje se ale samostatně poměrně zřídka, spíše jej lze nalézt v universálních propojovacích sadách s mnohakolíky typu SCART a tzv. JACK-y typu CINCH (například od firmy Hama) a podobných. Konektor DIN existuje také v provedení mini-DIN a opět - jako u provedení standardní velikosti - může mít tato možnost připojení různý počet pinů. V současné době ho nejčastěji najdeme třebas u stolních počítačů, kde se používá pro připojení klávesnice a myši. U této jeho velice rozšířené aplikace se pro něj vžilo označení PS2 (ony zelené a fialové konektory z obrázku rozložené PC-desky známe asi všichni)…

Další dnes velmi rozšířené použití mini-DIN je hlavně pro zdířky označované jako S-VIDEO. V tomto spojení je vedena samostatně informace o jasové a tzv. barvonosné složce obrazu, což v důsledku umožňuje kvalitnější přenos parametrů obrazu mezi audiovizuálními přístroji. Zde je nutno připomenout, že S-VIDEO musí být vždy doplněno audio-kabely, pokud chceme propojit a přenášet kompletní videozáznam včetně zvukové stopy. Toto zapojení konektoru mini-DIN se již vyskytuje delší čas i u videokamer a to už od nejstarších přístrojů systémů S-VHS, S-VHS-C, Hi8 a samozřejmě také dnes u většiny kamer digitálních. Samozřejmou podmínkou je osazení příslušným konektorem i na dalších zařízeních, ke kterým chceme takto vybavenou videokameru připojit. Jedná se zejména o téměř již dosluhující (?) videorekordéry systémů S-VHS a také příbuzný S-VHS-ET, dále potom některé televizory anebo poněkud speciálnější přístroje typu DVD-rekordérů a podobných, jež mají taktéž možnost využití tohoto rozhraní…

Speciálním typem konektoru je tzv. BNC-ák. Tento typ se dříve používal hlavně pro propojení videosignálu, přičemž býval doplňován jedním až dvěma konektory typu CINCH (viz dále), podle potřeby zvukového doprovodu. V současné době ho najdeme už jen spíše na zařízeních z oblasti profesionální techniky, případně také u některých počítačových monitorů. Jeho nespornou výhodou je kromě lepších elektrických parametrů také to, že se po zapojení dá pevně zajistit tzv. bajonetovým zámkem a pak logicky není možné jeho nechtěné rozpojení. Nedávno byla na našich stránkách představena veliká profesionální - a zcela současná - videokamera JVC DV5100, která dokazuje, že druh BNC-propojení zatím zjevně nemíní z pomyslné mapy konektorů vymizet: přikládáme k odstavci názorný obrázek z levého boku tohoto přístroje…

Pravděpodobně nejrozšířenějším druhem propojovacího konektoru dneška je typ s označením CINCH, dříve nazývaný také jako RCA. Jeho rozsah použití je velmi rozsáhlý: najdeme jej už po mnoho let prakticky na všech audio- a video- zařízeních. CINCH může sloužit dokonce i pro digitální propojení audio zařízení jako tzv. koaxiální digitální rozhraní. často je tento banánek se sukénkou barevně odlišen pro snazší orientaci uživatele. Nejčastěji bývá žlutou barvou označován konektor pro videosignál, bílou barvou levý kanál stereofonního zvuku a červenou pak pravý kanál. Při stereofonním zapojení jsou například na kabelu 3xCINCH zapojeny oba audio, monofonní zvuk obvykle odsuzuje červený CINCH volně viset. Bohužel se musíme dívat raději i na psané označení, nebo například již zmíněné digitální koaxiální rozhraní bývá také označováno žlutou barvou a hrozí proto záměna s konektorem pro videosignál. Naštěstí se tyto druhy rozhraní obvykle nevyskytují příliš často blízko sebe…

Dalším velmi rozšířeným typem konektoru je vícepólový banánek JACK. Opět se vyskytuje v různých provedeních. Nejčastější je asi stereofonní JACK 3,5mm, to znamená v provedení se třemi kontakty. Používá se jako výstup na sluchátka nebo - např. u zvukových karet počítačů - pro soustředění téměř všech audio vstupů a výstupů. U videokamery se dále používá také jako kombinovaný audio/video výstup (vstup). V tomto případě (3pólový) je možné toto provedení použít pouze u kamery, která má monofonní zvukový doprovod. Aby bylo možné používat JACK i u kamer se stereofonním záznamem zvuku, byl vyvinuto speciální provedení se čtyřmi póly. U některých přístrojů lze navíc tento kombinovaný výstup přepnout do funkce tradičního výstupu na sluchátka, kdy se elektronicky vypíná tzv. obrazová část konektoru. U kamer bývá 3,5mm JACK i jako vstup pro externí mikrofon, a to buď stereofonní (třípólový) nebo monofonní (dvoupólový). 3,5 mm verze je osazena i u některých videokamer Panasonic pro stahování statických snímků do počítače přes sériové rozhraní RS232. U kamer JVC se zase například používá pro synchronizaci s videorekordérem…

Odlišným konektorem typu JACK je 2,5 mm provedení. Používá se hlavě jako rozhraní LANC, jež slouží k synchronizaci záznamového a příspěvkového zařízení při kopiích videozáznamů: buďto přímo nebo přes nějaký střihový pult, jenž pak dokáže ovládat i více zařízení najednou. Rozhraní LANC slouží také pro přímé ovládání videokamery po kabelu, například ovladači v rukojeti speciálního stativu anebo např. v pevných podvodních krytech. Někdy se také s tímto rozměrem setkáme u starších videokamer, kde napájí dnes již starší pomůcku UHF-modulátor: tedy mini-zařízení modulující nízkofrekvenční AV-výstup na vysokofrekvenční anténní signál pro možnost připojení kterékoli kamery i k televizoru bez AV-vstupu. Poslední běžnou velikostí JACK-u je průměr 6,3mm. Ten se dnes používá hlavně u profesionální techniky pro hudebníky, a to jak v provedení stereo, tak hlavně v provedení mono. Někdy se také s tímto rozměrem setkáme u domácích hudebních komponentů pro připojení sluchátek a mikrofonu…

Na většině videorekordérů, DVD-přístrojů, televizorů a dalších podobných zařízeních (např. satelity), distribuovaných především v Evropě, bývá osazen velký konektor dříve složitě označovaný EUROCONNECTOR nebo EURO-SCART a dnes pojmenovávaný většinou jen jako SCART. Obsahuje celkem 21pinů a je proto nejuniverzálnější, ale zřídka mívá zapojeny všechny piny: stává se to prakticky pouze u televizorů a DVD-přístrojů, podporující zobrazení samostatných složkových barev RGB. Běžnější je zapojení pouhých deseti pinů v logice 1-2, 2-1, 3-6, 6-3, 4-4, 8-8, 17-18, 18-17, 19-20, 20-19, které je dostačující pro vedení videosignálu vč. S-Videa a také pro stereofonní zvuk. Jeho nespornou výhodou je kromě snadné manipulace například i to, že videorekordér a televizor propojené SCART-em po zapnutí přehrávání vykazují jakousi symbiózu: televizor se může automaticky přepnout do A/V-módu (tuto funkci podporoval také výše zmíněný, ale dnes již nepříliš používaný šestipinový konektor DIN-AV)…

Nestandardní, speciální a neobvyklé konektory jsou v moderní historii videokamer dost časté. Velkou nevýhodou pro uživatele mohou být vícepólové AV-zdířky, na něž bývala výrazným specialistou firma Hitachi (příklad na snímku vlevo). Zmíněná nevýhoda samozřejmě není o jeho funkci, ale pořizovací ceně náhradního kabelu po jeho pozbytí nebo potřebě druhého (např.) do firmy. Přijede-li takový kameraman (osobně zažito) na horský hotel se svým přístrojem bez svého speciálního kabelu, majitelé běžných přípojek s konektory JACK mu ani nemohou pomoci. O různorodosti těchto konektorů a často bizarním uspořádání i tvarech se ani nerozepisujme, nehledě k (dokonce) občasné nekompatibilně kabelů různých řad jednoho výrobce. Z jiného soudku speciálních a neamatérských zdířek jsou tzv. profesionální odnože. Z těch asi stojí za jmenování typ XLR, protože čtenáři jej mohou spatřit i na našich stránkách: bylo to tu u velké JVC DV5100, ale i obří maloobchodky Canon XL2. Konektor XLR se vyskytuje téměř u všech profi-kamer, slouží k připojení mikrofonu a může obsahovat i napájení…

Na videokamerách se taktéž vždy nacházel a i v současné době se stále nachází konektor pro připojení externího zdroje, který umožňuje přístroj provozovat bez akumulátoru, případně napájí tzv. vestavěnou nabíječku akumulátorů. Zde je bohužel ještě výrazně větší zmatek, než v případě audio a video konektorů. Každý výrobce a bohužel často i mnohá nová modelová řada má svůj specifický konektor, nezaměnitelný s jiným nebo předchozím. V tomto případě je nutné v případě poškození či ztráty originálního zdroje - tedy nabíjecího neboli napájecího adaptéru - jej nahradit opět originálem od patřičného výrobce videokamery. Anebo se také lze spokojit s univerzální nabíječkou akumulátorů (např. HAMA 46313), ale za cenu nemožnosti provozovat kameru bez nabitého akumulátoru například při stahování videozáznamu či jeho předvádění známým (pomocí adaptéru) v dosahu elektrické sítě. Přiložené obrázky u dnešního textu by mohly napovědět náležitým způsobem, o čem se snažíme povídat…

Prokousali jsme se běžnými i zvláštními příklady problematiky, vyčerpejme téma (možná) hlavním interesem čtenářů: USB- a FireWire- rozhraními. A opět nakoukněme kapku do historie. Pro přenos záznamu z digitálních kamer není vhodné používat analogovou cestu, a to jak z důvodu horší kvality běžných analogových propojení, tak i z důvodu snazšího převedení těchto videí do počítače. Proto se pro digitální propojení začalo používat rozhraní s typovým označením IEEE 1394, které uvedla na trh na svých počítačích firma APPLE v roce 1995, což je i rok uvedení první kamery formátu mini-DV. Na toto rozhraní padla volba nejspíše z toho důvodu, že jako jediné umožňovalo přenos o dostatečné datové propustnosti, tedy spíše přebytkem 400Mbps (specifikace IEEE1394a). Jednotlivé firmy si pak sice pojmenovaly tento standard rozhraní po svém - například FireWire, I-link, DV- a podobně - ale pro nás půjde stále o zdířky digitálních spojení, jež na kameře mohou leckomu připomínat třebas mapový symbol hradní zříceniny…

Můžeme se tedy setkat se dvěma provedeními tohoto DV-konektoru. Na kameře bývá vždy konektor malý čtyřpinový, kdežto na počítači můžeme objevit i větší tzv. šestipinový. Totéž platí i při nákupu DV-kabelu, kdy může být potřeba buď 4pin/4pin, 4/6pin, ale existuje i provedení 6pin/6pin, jímž se například spojují externí HDD od profesionálních kamer s PC. Většinou zde pak platí neoficiální pravidlo, že větší konektor bude na tzv. stolním počítači a menší na noteboocích. Ale pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, a proto se často také setkáváme i s vybavením oběma konektory. Pokud počítač, který máme k dispozici, není tímto rozhraním vybaven vůbec, můžeme jej rozšířit - tedy za předpokladu dostatečného výkonu sestavy - pomocí přídavné karty (tzv. řadič). Ta existuje v několika provedeních: jako karta do slotu PCI pro zmiňované stolní počítače, jako PCMCIA-karta (PC card) - často zvaná uživateli jako picmicka - pro notebooky, případně nejnověji jako univerzální duální provedení i pro rozhraní USB 2.0…

Rozhraní USB se na dnešních videokamerách vyskytuje také, ale je určeno téměř výhradně pro práci s paměovou kartou pro ukládání statických snímků a nikoliv pro stahování videa v plném rozlišení. Pouze kamery, které ukládají videozáznam na DVD-disky, případně na paměové karty - obé v kompresi MPEG2 (ale i video-hračky s formátem MPEG4) - využívají toto rozhraní jako primární. Je to hlavně z toho důvodu, že v době vzniku digitálních kamer nebylo USB běžně k dispozici a hlavně mělo v první verzi malou datovou propustnost (max. 12 Mbps), což je pro přenos videa v DV-formátu nedostatečné. V dnešní době již sice je k dispozici verze USB2.0, jež je podstatně rychlejší - a to dokonce více než FireWire ve specifikaci IEEE1394a - a má propustnost 480 Mbps. Pro přenos videa v plné kvalitě se zatím ovšem běžně nepoužívá hlavně proto, že většina programů pro střih videa v počítači hledá videokameru připojenou právě přes zmiňovaný port Fire-Wire. Pro úplnost této informace se sluší zmínit ještě existenci FireWire 800 - coby specifikace IEEE1394b - jehož číslo udává propustnost v Mbps, ale v amatérském videu asi zatím nepotřebuje větší osvětu…

Jak je vidět, problematika konektorů, které se používaly či používají, je velmi rozsáhlá. Zdálo by se tedy, že bude obtížné propojit zařízení, vybavená různými druhy konektorů. Naštěstí existuje velký výběr různých druhů spojek a redukcí. S jejich pomocí je pak možné vzájemně propojit téměř jakákoliv audio- a video- zařízení, ale ony digitální videokamery mají mnohá specifika, která se nedají "oblafnout". Dnešní povídání od specializované firmy - prodejce videokamer - mělo za cíl odpovědět alespoň na některé otázky, které tak často pokládají diskutéři v (nejen) naší diskusi a které dokážou zvláště moderní technikou nepolíbené laiky tak potrápit…

neco
Lehce ladil a těžce doplňoval editor těchto stránek: Petr Jelínek
Za namáhavě sestavenou kostru textu odpovídá: Pavel Horníček
Se snímky vesměs s ladností mu danou vypomohl: Jirka Rakušan