Zima 2008|09: jak vybírat videokameru?

UPOZORNěNÍ: je to rozvláčné a některé věty musíte číst vícekrát kvůli pochopení, ale i po mnoha přečteních jsem to prostě nechal tak. NEDOPORUčUJI číst ve slabé duševní či tělesné kondici, silné opilosti nebo sebevražedné náladě. A komu se to nelíbí vůbec, a přeruší čtení a klikne na jiný Oblíbený, tu je erotiky pomálu (:-D).

V dobách, kdy na naší Zemi ještě (téměř) doznívá dunění posledních dinosauřích kroků, začíná éra maloobchodních videokamer. Slovutné firmy z ranku spotřební elektroniky se (a doufejme, že JEN v honbě za nekřesanskými zisky) předhání v nápadech řešení domácího videozáznamu. Postupný vývoj přibližme raději vícedílným seriálem o Historii oboru a před další úvahou zde ještě zmiňme předchozí (neoficiální) návody na výběr vytoužené kamery: více než 5 let nazpět si Správce těchto našich-vašich stránek vylévá srdíčko poprvé ve větším rozsahu, v následujícím roce se zamýšlí více nad formáty; a podzimně pak i konkrétněji nad nabídkou trhu. Dlouhý text pro rok 2005 zahrnuje i vysoké rozlišení a předvánoční osvěta před dvěma roky přináší oblíbené téma rozhřešení i praktické odkazy, z nichž vyjmenuji Slovníček pojmů (měl bych na něm zase zapracovat), tehdejší přehled produkce a především stále platné Desatero amatérů. Jak vyplývá z již 5 roků (!) vedené a moderované (anebo spíš hlídané) diskuse, VÝBěR videokamery patří mezi nejfrekventovanější témata a autor dnešní seance se jej pokusí zhostit i s využitím právě oné zmíněné debaty čtenářů…

Na začátku výběru amatérské videokamery - profíkům se nejenže nebudu pokoušet radit, ale myslím, že by to bylo stejně zbytečné - stojí obvykle jeden ze dvou úhlů pohledu: stanovení pořizovací ceny anebo výběr podle záznamového média a výbavy zamýšlené videokamery. Pokud má potenciální kupec předem stanoven například velmi nízký strop financí, vesměs si nemůže vybírat ani ze všech médií ukládání, ani v ranku vysokého rozlišení. Pořizovací ceny ale klesaly v posledních sezónách i u harddiskových a kartových sortimentů kamer tak, jak to asi málokdo tipoval a nákup nejlevnějšího z uvedených druhů se často nakonec podaří. VŽDY je to však o kompromisu vnitřní vybavenosti oproti zmíněné finanční částce, protože u videokamer NEJSOU určující křiklavé nápisy na jejich tělíčkách či letákové velkohubosti prodejních řetězců, ale především zmiňovaná osazení: v čele s velikostí snímače (-ů), množstvím a účinností deklarovaných/požadovaných/přítomných funkcí, ale i renomé jednotlivých výrobců. Slušnému obchodníkovi nemůže a NESMÍ být putna, že zákazník si plete pojmy a považuje některá (možná) mrtvá ramena vývoje - např. 8cm-DVD disk - za svoji ideální volbu, by dobře víme, jací "odborníci" bývají ve většině hyper-gigantů…

NEHLEDEJTE vytouženou mašinku dle astronomických čísel přiblížení, protože ta stejně neudržíte a stativ rozhodně není v terénu či na dovolené vždy praktický. NEMYSLETE SI, že když je na pidi-kameře poutavý nápis 3CCD, že to vždy souhlasí s někdejším symbolem profesionality, protože určujícími jsou VŽDY především úhlopříčky (a "jen" jednoho nebo tří) osazených čipů. Vybarvení nebo ostrost obrazu, ale především podání záznamu ve slabém osvětlení, jsou absolutně závislé právě na zmíněné velikosti snímačů. NEčEKEJTE, že maličké čipy s mírou 1/6 palce a méně - by budou i třebas TřI - překvapí svým výkonem v šeru jinak, než nepříjemně. NESPOLÉHEJTE SE na samospasitelnost obrazových stabilizátorů: právě pevné držení videokamery spolu s pokud co možná nejmenším používáním transfokátoru a nejrozumnějším švenkováním (toliko vesměs pohybu kamery do stran) je základním stavebním kamenem toho, že se na vaše videozáznamy půjde dívat bez bolení očí (viz opět Desatero, zásada první). BUďTE SI VěDOMI mj. toho, že nenatočené záběry už se NIKDY nezopakují, protože do žádné řeky přece nejde vstoupit dvakrát. Točte, co můžete, média už dnes dávno nejsou drahá a videoklipy se dají snadno a bez finanční újmy smazat, zkrátit nebo sestříhat podle gusta, ale obvykle opravdu už NIKDY nelze dohnat jejich prošvihnutí…

čtvrtpalcová páska mini-DV. Tohle záznamové médium je sice fakt nejstarší a mnohými mladšími spotřebiteli často zatracované médium, ale v několika ohledech zůstává zatím nepřekonaným v (zejména) archivačních vlastnostech. Modely s "jen" SD-rozlišením začaly svou éru na jaře 1995; a přestože se stále vyrábějí a (dnes už sporadicky) prodávají, jejich dny jsou sečteny. Vybírající může zatím ještě volit v řídnoucích řadách všech hlavních členů vůdčí čtyřky oboru Canon MD, JVC GR-D, Sony DCR-HC i Panasonic NV-GS. Doporučením pro zpravidla už velmi malá finanční vydání bude jako ostatně u všech dalších formátů a médií vyzkoušet si přímo vlastnoručně ergonomii i ovládání a vědět, který producent má jaká specifika. češtinu ve své nabídce už mají dnes všechny nové modely, elektronickou stabilizaci budou mít znatelně lepší Sony a Canon, relativně ještě prodejné jsou ze zmíněných JVC kvůli ceně a Panasonic dobrým poměrem cena/výbava; nadto tříčipové osazení Třistatřicítky potenciálního zákazníka přesvědčuje z mini-DV o jakémsi nadstandardu. O výhodách a nevýhodách "staré-dobré" 1/4"-pásky se rozvedu i v dalším textu…

Páska mini-DV, verze HDV. Živnostníci, fajnšmekři i masa více než málo poučených laiků vzývají stále čtvrtpalcovou pásku s HDV-kvalitou jako (zatím) v mnohých vlastnostech nepřekonané médium. Zejména mladší generace velečasto argumentuje dlouhým kopírováním dat v reálném čase (kolik minut videa, tolik času na stažení do PC). Ale na tohle lze kontrovat: kolikrát za měsíc je potřeba stahovat, respektive kolik hodin? Druhou připomínkou je zmačkatelnost oné pásky, dobře, ale na to zas platí, že když už se stane, vystřihne se pár vteřin videa a zbytek je obvykle zachráněn. Dalšími z kritik jsou komplikovanost a poruchovost mechaniky; a to už přece dávno prověřila doba téměř 14tileté historie digitálních videokamer, že ano. Dnešní návod k výběru kamery ale nemá za úkol bránit do krve magnetickou pásku, jen musím nutně poukázat na její NEJVěTŠÍ klad, jímž jsou NEPřEKONANÉ archivační schopnosti. Kroucení hlavou nad formulací není nutné: (ne)spolehlivost pevných disků v počítačích nutí uživatele k zálohování dat v jiných skříních nebo rovnou v externích HDD-krabičkách, úsměvné vypalování videí s obrovskými datovými toky do tenoučké vrstvy několika mikronů laku na povrchu DVD asi za jistou zálohu považuje jen opravdový laik a ukládání obrovských objemů dat do sklepa v pytlích nebo do zavařovacích sklenic nechejme jen jako slabší pokus o digitální vtípek (:-D). Páska je holt páska, ta se jen uloží do skříně a záloha je na mnoho let hotova (aha)…

Tak teď už fakt HDV-kamery, bez omáčky. Důrazně upozorňuji, že třípísmenná zkratka HDV patří POUZE formátům s vysokým rozlišením na čtvrtpalcovou pásku. Píšu-li formáty v množném čísle, pak jsem tím pouze jako správný cimprlich chtěl vyjádřit, že dnes existují dva hlavní "stupně" tohoto fenoménu. Totiž některými poloprofesionálními stroji používaný mód 720p a rozšířenější 1080i, tedy s více vodorovnými linkami v pořízené nahrávce. Druhdy jsem přikládal i malou tabulku pro názornost specifikací těchto dvou směrů HDV-záznamu, které NEJSOU kompatibilními (tedy, že nejdou vzájemně přehrávat). Celkem nepochopitelně se do maloobchodního HDV1080 vůbec nepustil Panasonic, přestože jeho počiny v končící éře zlaté doby mini-DV stály za to: vzpomeňme na několik sezón vesměs skvělých tříčipů. Ani JVC nemá kromě dražších poloprofi-strojů do maloobchodů nic, zbývá tedy spolupracující symbiotická (pardon za ten výraz, lingvisti :-D) dvojice Sony-Canon, která nabízí i v menších modelech HC9 a HV30 luxusní výsledky, ale od níž lze vybrat především k náročnější práci VELMI slušné verze pro echt-fajnšmekry: Sony FX1000/FX7 (už se těšíme na HD1000) a ze stáje kolegy Canon XL H1 nebo XH A1 a další, amatéry spíše díky cenám pomíjené typy…

Harddiskové záznamové druhy vč. hybridů. Dnešní sortiment harddiskovek tvoří prakticky výhradně hybridní kamery: tedy se schopností nahrávat video jak na disk, tak i na paměovou kartu, obé zajisté ve všech stupních rozlišení čili kvality. Loňské tažení na první pozici prodejnosti v nahrávacích médiích sice po letošním nástupu kartovek už asi harddiskovky dále neuhájí, ale velká kapacita pro ukládaná data se mnoha uživatelům stále zamlouvá jako dobrá volba. Vcelku dobře prodávanými jsou SD-modely (rozumějme jen se základním rozlišením) JVC, který se chlubí zakladatelskými zásluhami v HDD-médiích. Velmi špatný odbyt mají naopak v poslední době diskovky Panasonic, o nichž mimochodem koluje veřejné tajemství, že jde o loňské převlečené stroje JVC. Relativně standardní čísla harddisků vykazuje i Sony, zatímco zmíněný soukmenovec Canon se do SD-rozlišení v harddiscích ani nepustil a rovnou to vzal z jedné vody do AVCHD (viz dále). DůLEŽITOU a pro zákazníky často neznámou informací budiž tato o nadmořské výšce: Jak upozorňují i návody k použití, nad 3000 m. n. m. videokamery s harddisky nemohou fungovat kvůli atmosférickému tlaku, což by měli vědět i všichni lyžaři, kteří rádi Alpy - i tam končí spousta sjezdovek nad touto hranicí (a o cestě do Nepálu nebo okolí ani nemluvě)…

Harddisky s HD-rozlišením mají stejně jako další média k ukládání videa (loni) nový formát AVCHD. Původně jsme měli dojem, že kdesi na dálném Východě vymysleli geniální metodu na šetření s místem pro digitální data, ale když přišlo duo HG20/21 s datovým tokem až 24Mbps, začali jsme tušit, že jde spíš o komplot výrobců videokamer s producenty počítačů, nebo datový tok (a tedy logicky objem videa) je HDV prakticky roven, ale právě AVCHD-záznamy NELZE editovat na horší konfiguraci než s dvoujádrovým procesorem "od 2,4GHz výše" (opsáno z krabice Pinnacle VS12+), takže například pár sezón staré "dělo" s IP4 na 3GHz autorovi textu loni AVCHD ani plynule nepřehrálo; a upgrade domácího i demonstračního firemního počítače byl nabíledni. No nic, k věci: JVC sice produkuje i tzv. duální HD-diskovou řadu (AVCHD i MPEG2), ale po loňských ostudách v čele s černou předraženkyní HD7 se jeho prodejní úspěchy prakticky stornovaly a nové HD-modely dělají obchodníkům s jejich zásobami hluboké vrásky. Otázkou ovšem je, jak se na tomto stavu podílí celoevropská likvidační politika JVC, kdy není výjimkou, že dravé E-shopy z Francie i Německa dokážou virtuálně nabízet některé kamery JVC často 10-20% pod nákup, na který dosáhnou jen ti lepší z tuzemských obchodníků. No dos bolo mlieka (to akože rozliateho :-D), jedeme dál…

Vysoké rozlišení v harddiscích nabízí také Sony a Canon, zatímco Panasonic tuhletu kategorii kapku odbyl. Sony SR12 (+SR11) nahradil loňskou relativně úspěšnou Osmičku a Canon prolomil zbrusu novými typy HG20/21 další pomyslné ledy: po loni výborně prodejné (a bohužel jediné) hledáčkové HG10ce předpokládáme úspěch i od téhle dvojice, protože s volbou 60/120GB a zejména přítomnosti hledáčku se trefil Canon do černého; premiérově s vysokým tokem dat AVCHD a k tomu i neoddiskutovatelným vyrovnáním se HDV-formátu v pořízených videích. Ani škarohlíd totiž už nemůže tomuto fenoménu vyčítat snížený počet detailů, jenž by vyplýval z menšího datového toku; a kritikům zbývá jen mnou výše omílaná korupce pro výrobce počítačových komponent. Výběr v této kategorii (dnes už) dražší střední třídy bude HODNě o volbě ovládání (daktyl je přece výsadou Sony u všech amatérských kamer už přes 5 roků) nebo přítulnosti ke značce: kdo se chce hádat, že optika vůdce světové fotografie Canon není u videokamer z vůbec nejlepších, tomu doporučuji použít zdravý selský rozum. Osazení dvojice HG20/21 je sice rozlišením čipů "slabší" (než jak to mají uvnitř zmíněné modely Sony), ale na focení je přece jen více užíván foák, že ano…

Kartové druhy záznamových médií. Brutální vtrhnutí na letošní trh videokamer, jaké udělaly kartové modely, bych klidně přirovnal ke scénám z Tolkienovy trilogie. A i když u začátků "jen kartových" kamer byl prvním tzv. pokustonem Panasonic a druhdy ojedinělým tahounem i JVC, právě tyto firmy horko těžko dohánějí tempo, jaké (opět) nasadilo spolupracující duo Canon a Sony. A zatímco foto-Boss Canon šel naplno do SD-strojků i AVCHD-typů, Sony základní SD-mód (576i) úplně pominul a vrhnul všechny síly do vysokého rozlišení. Loňská prvotina CX6 byla letos obměněna Jedenáctkou; a k sortimentu se přidal velezajímavý prcek TG3, který udivuje (nejen) velikostí mobilního telefonu. Základní SD-rozlišení je tedy prezentováno modely Canon FS10-11-100, z nichž zejména poslední Stovka jde na dračku mj. i díky své ceně, vysoké rozlišení pak nabízí zmíněné modely Sony a ze stáje Canon je to trio HF10-100 plus HF11, z nichž posledně jmenovaný má stejně jako diskové HG20/21 maximum datového toku na 24megabitech. Pro úplnost dodejme, že JVC s novou kartovou MS100kou asi svůj glanc v kartách nespasí a Panasonic se úporně snaží vrátit do hry počinem s názvem HDC-SD100 = vůbec světově první maloobchodní kartovkou s hledáčkem…

8cm-DVD-disky. Přestože jsem už po spatření (tehdy) převratného video-média pro kamery před téměř sedmi lety patřičně žasnul, instinkt dlouholetého fanouška a obchodníka oboru mi říkal, že 8cm-kotouče budou slepým ramenem vývoje od samého počátku. Jak se to stalo, že jsem měl v podstatě pravdu, to nechejme koňovi, ale zmíněné sudbě navzdory jsme prodali desítky těchto DVD-modelů a dokonce jsme podle zpětnovazebních reakcí nenaštvali všechny uživatele. V každém případě se hodí poznamenat, že jde o nejnáchylnější médium k poškození záznamu a v podstatě nejvíc komplikovaný formát k práci. Stačí totiž i nepatrně poškrábat tenkou vrstvičku vypalovacího laku a poškodit třeba jen zaváděcí stopu. Laser kamery ani domácího přehrávače pak logicky nenačte nic a záznam je v pytli (pomyslně, ne ve sklepě, jak jsem psal o kus výše). Kapacita mini-DVD - tedy 20 minut na jednu stranu v maximu kvality - se taky nezdá být žádným zázrakem; a dvoustranný disk (2x1,4GB) je k poškrábání aktivní vrstvy doslova předurčen. Uznávám, že pohodlné přehrávání ve stolním DVD lze použít jako argument pro tento formát, ale když si vzpomenu na 4násobek přípravné doby po vložení disku oproti kazetám či kartám, mávám nad tím poslanecky rukou (na vztyčený prostředník až tak silný důvod nemám :-D). A v závěru hanění 8cm-DVD už ani nechci naříkat nad (dokonce) AVCHD-modely typu Sony UX nebo Canon HR10: nejen finančně silní IT-partneři by mohli poutavě vyprávět, jak se té krásy zbavovali…

Náznak výběru s cenovými limity, jděme na to. Amatér s 5ti tisíci chce VÝBORNOU videokameru. V prodejně neříkává "nechci nejhorší ani žádný profi", ale prostě pochopí, že za svoje penízky bude mít k výběru pouze nejlevnější Canon z řad MD1/2, JVC od typů GR-D7/8, Sony HC51-53 či Panasonic GS90. Suma kolem 10 tisíc už posouvá výběr k nejlevnějším z harddisků (JVC MG3/4, Panasonic H40/50, Sony SR35/36/55) nebo k barevně vyvedené karto-řadě Canon FS10/11/100, ve všech případech (a i dále) doplněnými o výprodejní typy z minulých sezón. Milovníkům pásky vyhoví v této hladině cen Panasonic GS330 (poslední mohykán jako 3CCD s SD-kvalitou) a o DVD-modelech se fakt rozepisovat nebudu. A jsme u hranic (jak kdo chce) 15-20 tisíc kreditů českých. Tady už velká část kupců zmíněnou formulaci ze začátku odstavce používá a my se nesmějeme: už lze totiž vybírat HD-kvalitu a vcelku slušná amatérská osazení i s optickými stabilizacemi a třetinovými čipy, které VELMI pomáhají při nahrávání za horších než perfektních podmínek. Abecedně zezadu je tu Sony TG3 (eventuálně doprodávaná CX6), Panasonic HS/SD (chystáme recenzi nové SD100), od Victora výše zmiňovaná HD3 i novinkové HD10/30; a Canon potěší kartovými HF1xx nebo diskovou HG20 (kdo ještě sežene HG10, a se jí neostejchá, jak pěje jistý zpěvák)…

Fajnšmekrům s vyšším či ouplně neomezeným stropem se radí ještě svobodněji, protože takoví zákazníci dnes nezřídka zvolí "levnou potvůrku, až se to naučím, koupím si pořádný dělo" anebo ošlehaní natáčením jdou rovnou do střední třídy a média, jaké jim zrovna připadá IN nebo jaké si nechají poradit (už zmiňovaný Canon HV30 má VYNIKAJÍCÍ poměr cena/výbava; Sony HC9 na tom není hůř!). Dražší diskové modely Sony SR11/12, Canon HG21 nebo JVC HD5/6 a další budou v hledáčku při zamýšlené sumě (dejme tomu) 25-35 tisíc (POZOR: u JVC HD7 hooodně VOPATRNě). Živnostník nebo reportér volíval (opět pardon lingvistům) často pouze z jednotlivých modelů tradiční profi-značky Sony, ale v kategorii do 100 tisíc korun byla od loňské zimy 2006/7 jeho pozice VELMI ovlivněna (především) úspěšnou brunetkou Canon XH A1, které teď přijde už brzy kapku vylepšená verze s označením XH A1s. Můj názor na svatební, sportovní i společenské točení? Klidně kupte XH A1 a jako druhou "ručku" není problém používat HV30 k detailům (osobně netočím svatby jen jednou kamčou). Pro střih si dovolím jedno doporučení: nechte běžet ručku stejně nepřetržitě, jako např. na stativu u oltáře zapnutý větší stroj, jinak se při následné editaci a "strefování" do scén (tedy hlavně zvuků) z druhé stopy od menší kamery zblázníte se sluchátky na hlavě (nedávno zažito :-D). Holt, čímsi se asi člověk učí…

Analogové videokamery, ojetiny z bazarů a druhé ruky. Přemýšlel jsem, jestli tohle téma patří do předvánočního povídání a myslím, že k VÝBěRU kamery obecně prostě ano. Analogové kamery existují nejmíň od 80. let (skládáme postupně slušné Muzeum) a v domácnostech jich stále přebývá velká množina. Doporučit ale ojetinu ke koupi z bazaru nebo na inzerát lze s VELKÝM rizikem, protože (stejně jako u používané digitálky) se kupující nikdy nemůže dozvědět na 100% vše o její minulosti. Jde o to, že například loni na Jadranu vniklá kapička vody může za několik týdnů proměnit několikatisícovou investici ve vyhozené peníze, podobně jako zvenčí neviditelné poškození vnitřních dílů třeba po pádu. Důležitým doporučením budiž zachování chladné hlavy, by se zpočátku koupě ojetiny mohla zdát životně výhodnou! Pominu-li raději problematiku vlastnictví druhdy odcizeného přístroje, nemohu nezmínit "geniálně výhodné" (rozšířené) nákupy podvůdků typu Sony DVX-800 a z dalších "profi-stroje" se systémem NTSC anebo „téměř dokonale funkční“ nádhery, které je potřeba "pouze nechat seřídit" (a za výměnu hlav se pak nechce platit 4-6 tisíc) a podobné případy, s nimiž se dlouholetý obchodník a fanoušek svého oboru i koníčku setkal tolikrát…

Co dnes asi na závěr? Výrobců videokamer není mnoho. Potenciální domácí točič má nesporně mnohem jednodušší pozici, než budoucí majitel některé ze značek automobil-ranku. Stojí ale VŽDY před otázkou, jak MOC plánuje svoji budoucí kameru využít, kdo s ním sdílí to či ono soukromí (a bude tedy logicky také přístroj využívat) nebo jak mnoho OPRAVDU potřebuje manuální funkce zamýšlené kamery. Vývoj ranku spotřební elektroniky spěje zcela zřetelně k fenoménu VYSOKÉHO ROZLIŠENÍ a tomu odpovídá nabídka patřičných dílců tzv. domácího videořetězce, z nichž asi nejsrozumitelnějším jsou HD-televize (LCD či plazmy). Každý sám pro sebe musí umět zhodnotit, jak jej (ne)bude mrzet za pár let, že natáčel neopakovatelné a nenahraditelné záběry ze soukromého či společenského života sebe i bližních v "jen normálním" módu SD-rozlišení. Autor textu má ve svém videořetězci i pár šperků, z nichž stojí za zmínku třeba Videowalkman Sony HD700, Kombajn JVC DR-DX5 a další libůstky, ale to nemá být chlubením. Chci tím jen čtenáři naznačit, že mám-li co natáčet, mám-li rodinu, děti, záliby; nebo prostě cokoli umím já nebo mí bližní, vždycky to stojí za ARCHIVACI. Staromilci mě pochopí: přece to znáte, jak se dává špatně dohromady alespoň rodokmen předků (dejme tomu) 200 let zpátky, když je k tomu tak málo fotek a vobčas ani žádný video (:-D), že jo. A kdokoli by se chtěl na cokoli z oboru zeptat, prostě mi klikne do E-pošty, HOWG…

neco
Cosi o výběru maloobchodní videokamery sem napsal: Petr Jelínek...
Fotodokumentace sebrána tadyhle na našich-vašich www-stránkách.
Za upozornění na chyby předem děkuji všem NEJ-věrnějším z vás...