A stále dokola: vybíráme videokameru...

Nahrávací systém bude stát zřejmě na začátku každé volby jako jakési memento. Ne proto, že jeho volbou by se uživatel (ne)mohl zbavit výhod vůbec natočit svá videa, ale spíše proto, že zdaleka ne všechny formáty jsou stejně praktické nebo stejně perspektivní do budoucna. Nedá se sice dnes odhadnout doba trvání nadvlády čtvrtpalcové pásky mini-DV (6,35mm), ale současnost je pro střední Evropu ve znamení této varianty. O dalších formátech budeme hovořit buď pouze ze slušnosti anebo naopak proto, že by mohly v blízké (?) budoucnosti velmi vážně promluvit do procent prodejností v ranku videokamer. Což samozřejmě neznamená, že předchozí slova o zatím jednoznačné středoevropské nadvládě mini-DV by měla být odvolávána. Nuže: o co tu dnes půjde? Především chci znovu provést drobnou rozborku stokrát omílaného, protože ani nejobchodnější obchodníci naší zemičky přece nemají své názory nalajnované nafurt a mají právo na větší či menší (a každoroční?) korekce stanovisek, že ano. Navíc přikládám malý slovníček kamerových pojmů (nebojte, ta sranda má jen 58kB), který byl zatím pouze součástí naší knížky...

Mini-DV bude tedy nejpravděpodobněji ještě nějakou chvíli zcela dominantním nahrávacím systémem dneška (možná nejen) v našem regionu. Digital8 coby kdysi velenadějné dítě firmy Sony je dnes prezentován takovými modely a výbavou, že jej budou volit v podstatě už jen šetřílci za každou cenu. Současné (nemalé) obchodní úspěchy právě tohoto „dinosaura“ mezi digitálními formáty vypovídají právě jen a jen o cenovém podbízení pod (nedávnou) úroveň analogů, jež pro dnešní povídání považujme již za zcela (!) anachronické a patřící minulosti. Porovnejme raději podbízivost D8 s (mírnou) nadčasovostí mini-DV. Zatímco D8 dnes nabízí poslední 3 (tři!) modely, z nichž jen jeden - DCR-TRV460 - by měl umět přehrávat analogové pásky 8/Hi8 (a v čs. nabídce Sony čím dál více - a jaksi už i čím dál podezřeleji - chybí, mini-DV nabízí všem kategoriím uživatelů hned několik variant ergonomie a výbavy, jež oproti D8 (má jen 540kPx a 1/6“ CCD) pokračují i snímači s vyšším a ještě vyšším rozlišením a samozřejmě i více čipy v přístroji (tj. 3CCD)…

Proč ano a proč ne D8? Digital8 nabízí finančně nejúspornější variantu záznamové společnice pro začátečníky s vyhovujícím stupněm kvality pro „běžnou“ prezentaci nejen v domácí TV. Zpětnou (ne)kompatibilitou bude pak uživatel čím dál více omezen v případě nutnosti přehrát svou nahrávku (stáhnout do PC) kamarádovým přístrojem, protože právě videokamery D8 se logicky stanou v brzké době vzácným artiklem. Naopak znatelnou výhodou může být D8 pro všechny vlastníky spousty osmičkových pásek, předpokládáme-li jejich uvolnění po nějakém způsobu zpracování - a tedy možnost využití velkého (?) arzenálu kazet do budoucna. Výbava přístrojem systému Digital8 bude také VŽDY o nemožnosti zakoupit praktickou miniaturu na sportovní všudenošení (a všudeježdění), protože už z konstrukčního hlediska půjde o těžká kilogramová závaží, jež nemohou mít tvar nebo velikost (např.) dlaňové nebo HANDY-verze videokamery, tak jak to nabízí právě zmiňovaný systém mini-DV. Propojením do PC se ale jedná o prakticky rovnocenný formát, jenž je v zásadě rozhraními i datovým tokem totožný…

Kategorie a držení videokamery. Rozdělme si nejprve záznamové mašinky na tzv. ruční (tj. HANDY) a dlaňové. Tedy podle způsobu uchopení a (zpravidla i) velikosti a skladnosti toho kterého stroječku. PRO dlaňové miniatury sice bude praktičnost stálého nošení přístroje vždy a všude, ale jako vedlejší znak také nejobvykleji i o dosti menší objektiv a tím i nižší citlivost pro slabší osvětlení snímané scény. Existuje dnes sice řada výborných až extrémně dobře vybavených dlaňovek - a tady se v současnosti realizuje spíše jen Sony a Canon (naše přehledy) - ale v zásadě lze konstatovat, že malá dlaňová kamerka bude mít při požadavku na vyšší výbavu obvykle i výrazně (!) větší cenu. Klasičtější držení (s pravičkou pod zápěstním řemínkem) nyní nabízí převážná většina modelů na trhu a možná proto je takový úchop přístroje považován za běžnější. Jde ale pouze o jakýsi zavedený standard spotřebních modelů, jenž by byl nejspíše výrazně narušen v případě, že by si oblíbenost a tím i prodejnost obou hlavních způsobů držení kamery prohodily své role - a tedy výroba dlaňovek by mohla logicky třebas převýšit výrobu klasičtějších a prodávanějších HANDY-mašinek…

CCD-snímač a jeho problematika. Každý snímací CCD-čip je vymezen dvěma základními údaji: úhlopříčnou velikostí a rozlišením v počtu pixel. Velikost se obvykle udává v palcích a pro metričtěji zaměřené čtenáře je nutno číslo vynásobit koeficientem 25,4 - což je logické „zneuctění“ metrických měr starou dobrou Anglií (a nejen jí). Úhlopříčku v milimetrech tedy vypočítáme např. tak, že 1/6“ krát 25,4 je totéž jako 25,4 děleno šesti a tedy přibližně 4,2mm. Obecně bude platit, že čím více milimetrů bude měřit čip napříč, tím větší plochu a hlavně citlivost máme k dispozici. Máme-li věřit zástupcům firmy Panasonic (přehled), tato firma si vyrábí snímače sama, zatímco veřejným tajemstvím je, že Canon i JVC osazuje do svých přístrojů CCD-čipy firmy Sony (produkované na strojích Canon). Druhou hlavní veličinou čipu je jeho rozlišení v počtech tzv. pixel: to znamená celkovému počtu aktivních snímacích bodů, které pomáhají zaznamenat obraz. Tady se (zatím) spotřební kategorie osazuje čipy s 800.000 pixel a mašinky s vyšší výbavou a požadavkem na lepší foto-režim CCD s více bodíky…

Objektiv videokamery je dán více čísly, ale určitě nejde o žádnou vědu. Prvotní (jak pro koho) bude asi schopnost přiblížení, kde tzv. optický ZOOM je hlavní a digitální transfokátor (spíše už říkáme zvětšení) už využitelný diskutabilně. Dalším neméně důležitým údajem je velikost vstupní čočky objektivu, jež je obvykle úzce spjata s průměrem závitu pro příslušenství (ne vždy). Tady logicky platí, že čím větší bude tento průměr, tím více světla propustí objektiv na snímač a kamera bude citlivější, než obdobným CCD vybavená varianta s malým sklíčkem očička. V praxi bude i malý průměr objektivu bohatě stačit všude, kde prosvětlený exteriér zaručuje dostatek světla, a to nikoli jen v poledne a na sluníčku. Ono větší očičko se projeví právě tam, kdy budeme chtít natočit (např.) narozeninovou scénu v šeré vinárně. Miniatura nenatočí uspokojivě skoro nic a spotřebky budou také více či méně tápat a zrnit. Vedle čísel přiblížení v milimetrech jsou často udávány také tzv. přepočty na kinofilm, z nichž se dá usoudit mj. hlavně širokoúhlost objektivu - tedy jaký nejširší záběr pobere. Rozšíření úhlu může výrazně pomoci předsádka, o nichž psaly i naše stránky vícekrát (viz odkazy)…

Hledáček a LCD-panel jsou dnes již standardní výbavou, i když bychom našli v historii kamer jak mašinky bez elektronického hledáčku, tak i dlouhou řadu modelů bez panelu, nejspíše proto, že jejich osazování začalo až před polovinou devadesátých let. Pro amatéry bude dnes asi platit výhoda barevného hledáčku, protože často obhajovaný černobílý je také „jen“ displej (nikoli obrazovka) a hledání natáčené osoby v hloučku dalších podle barvy oblečení je takřka nemožné právě s čB-verzí. Autor tohoto textu netvrdí, že čB-hledáček není (do jisté míry) o zvyku, ale má holt raději barvičky a jako fajnšmekr může zvolit i hledáčky s větším počtem pixel, jež nemají takřka žádné zrno. Podobně LCD-panel je dnes již standardem prakticky všech kamer a nejobvyklejší je určitě míra 2,5“. Obrazovkou o větší úhlopříčce sice obdrží kameraman efektnější televizor pro předvádění výsledků, ale pro natáčení mu pak asi mnoho nepomůže a hmota stroje logicky naroste. Zopakujme doporučení natáčet hledáčkem: uživatel není tolik rušen okolím ani sluncem a jeho kamera má menší spotřebu (udává se až o 30%)…

Fotografický mód a něco jeho pojmů. Přestože autor (PJ) textu nesouhlasí s názvoslovím "vestavěný fotoaparát", o ničem jiném to v případě této výbavy nakonec není. Videokamery s menším rozlišením CCD mají v zásadě (při dobrých osvětlení) podobné video-výsledky, jako jejich dražší kolegyňky s MEGA- a více pixelovými údaji. Větší počet bodů na čipu se může projevit v horším světle (viz výše) a především ve schopnosti přístroje ukládat fotky v použitelnějším rozlišení. Jinými slovy: je-li tzv. plný DV-PAL (720x576) něco přes 400 tisíc bodů na každý snímek videa, pak se větší počet pixel využije jako rezerva pro stabilizaci (je-li elektronická) a zejména na foto-režim. A tady právě praktičnost jakýchsi „dvou přístrojů v jednom“ poskytuje fajnšmekrům nejen větší výdaj peněz, ale hlavně opravdovou použitelnost fotek, a to i s možností využití schopností objektivu. Z přiložených obrázků u tohoto textu se čtenář může přesvědčit, kde začíná ona pomyslná hranice použitelnosti foto-režimů kamer (např.) i pro tisk. Nakonec: kdo má doma tiskárnu a nelituje trošky inkoustu nebo toneru, tomu se problematika odhalí hned (myšku přiložit, přečíst popisku a případně otevřít nebo vytisknout)…

Výstupní a vstupní zdířky. Přečasto diskutované otázky oboustranně (ne)provozních přípojek videokamer naznačme co nejpolopatičtěji. Každá dnešní digitální kamera má vedle analogového také digitální výstup, jenž má u mini-DV systému podobu čtyřpinového rozhraní Fire-Wire (IEEE1394, i-LINK atd.). Ohlásily se sice první vlaštovky, jež už by měly umět stahovat i video přes rozhraní USB2.0, ale předchozí formulaci považujme za momentálně (rok 2004) platné pravidlo. Zmiňovanou zdířkou kamery USB lze stahovat do počítače obvykle JEN statické snímky (digitální fotky) anebo komprimovaná videa, jež mají nejčastěji formát MPEG4. Je pravdou, že DVD-kamery mají zařízeno USB-stahování už několikátou sezónu, ale u mini-DV je na to prostě ona kouzelná zdířka zde z obrázku. Má-li videokamera navíc tzv. DV-in - tedy provozní digitální vstup - může si kameraman každý zpracovaný akční film nahrát zpět na pásku anebo poněkud vzácněji editovat svá videa pomocí kamarádovy kamery, přičemž ta se vstupem slouží jako nahrávací. O archivaci nejpůvodnější kvality s největším datovým tokem tímto způsobem se vedou obsáhlé diskuse, ale autor textu si nejdůležitější videa zálohuje takto VŽDY, protože DVD-média mohou být (bohužel) nejistá…

Analogový vstup a převodník. Má-li kamera provozní navíc ještě analogové zdířky (mnohdy i S-Video), bývá dnes už standardně použitelná coby digitálně-analogový převodník. Jedná se o možnost „protlačit“ přes přístroj například nahrávku z některého příspěvkového přístroje typu VHS, VHS-C, S-VHS(C), 8mm, Hi8 atd. Podobně je ale možno samozřejmě stahovat na HDD počítače i například probíhající televizní program, pokud má fanoušek tohoto způsobu ukládání dat jakékoli další úmysly: vypalování oblíbeného seriálu na DVD, komprimování legrace pro účely (např.) příloh k elektronické poště a podobně. A ještě jednodušeji řečeno: kamera je zapnutá, do analogových zdířek má přiveden patřičný signál a z DV-výstupu tečou tato data již v digitální podobě přímo na HDD počítače. O nutnosti výbavy PC či Notebooku právě rozhraním Fire-Wire (PCI-řadič, respektive PCMCIA-řadič) v případě neintegrované zdířky na základní desce se snad rozepisovat netřeba. Každému tápajícímu čtenáři zde nabízím opět kontakt na poučenější laiky: tedy přímo na elektronickou poštu do naší kamenné firmy. Fungujeme samozřejmě i jako poradna, protože z videokamer mimo jiné žijeme…

Mikrofonní a sluchátková zdířka už nebude fascinovat zdaleka všechny amatéry, ale něco k tomu naznačme. Zatímco externí mikrofon bude zřejmě dokupován (nejen) nahrávači hudby poměrně často, o kontrole zvuku na sluchátkových reproduktorech bude asi požadavek dosti výrazně řidší. Externí mikrofon slouží k zaznamenání zvukové části nahrávky (pokud možno) bez rušivých zvuků vlastní videokamery. Integrované mikrofony kamery jsou totiž většinou velmi blízko k motorkům transfokátoru (a motorků ostření a clony) a zejména v tichých scénách mohou mít ve výsledku více ruchů, než reálného zvuku okolí. Volba takového volitelného příslušenství bude mimo jiné i o způsobu připojení: pokud kamera nabízí možnost tzv. inteligentní botičky (tj. s aktivními kontakty), lze koupit originální - firemní - exterňák, který bude ale většinou o dost dražší, než například universální výrobky firem Hama a podobných. Odkažme čtenáře na povídání k problematice - 1., 2. a 3. díl - a také na aktuality, kde lze nalézt další příklady nikde (?) neviděných doplňků, podobně jako informace o předsádkách nebo světlech…

Tak jakou vybrat? DůLEŽITÉ budou v zásadě tři úhly pohledu. Prvním bude nejspíše pořizovací cena plánovaného přístroje, druhým praktičnost použití vždy a všude a třetím pravděpodobně požadavek na výbavu kamery. Spořivá rodina asi zvolí levnější mašinku se základní výbavou a nižší pořizovací cenou. Tam, kde je ale (např.) hlava rodiny technický fajnšmekrem, bude často v pomyslném hledáčku výběru i některá z kamer střední až vyšší třídy. Vášnivý cyklista nebo lyžař volí často dlaňovou variantu, protože ji bude chtít mít co nejčastěji v pohotovosti a v případě výbavy uspokojivým foto-režimem nebude potřebovat v terénu dva přístroje. Má-li ale technický fanda předem stanoven (např.) požadavek na využívání stroje pro společenské nebo sportovní akce (neřkuli pro takovou živnost) posune se jeho výběr zase o kategorii výše. Producenti dnes nabízejí základní spotřební řady, vyšší a vybavenější tzv. HI-TECH-modely a nakonec i nejvyšší typy amatérské kategorie, jež mají prakticky výhradně tři snímače. Před ukončením dnešního rozjímání o výběru videokamery si zopakujme právě modelové řady…

Podle abecedy zezadu je tu první na řadě Sony. Zatím ještě dává na trh v úvodu zmiňované videokamery Digital8, jež mají především podbízivou cenu. Tady bude možná velmi záhodnou přidat si na TRV265, už kvůli DV-vstupu. Mezi spotřebním základem mini-DV ční nad ostatní modely paradoxně nejlevnější varianta DCR-HC14, a to především kvůli většímu CCD-čipu (1/4“), než mají ostatní kolegyňky řady (CCD 1/6“ s výjimkou HC40: 1/5“). Téměř všechny modely i dlaňovky nyní dost ztrácí procenta prodejnosti, za což nejspíše může evropskou veřejností (do jisté míry) odmítaná vymoženost ovládání dotykovým panelem. Experimenty micro-MV a (zatím i) DVD-kamery probírat nebudu, ale odkážu na odkazy (klik). Panasonic momentálně dost nepochopitelně zcela vynechává ve výrobním programu megapixelovky, ale na druhé straně se pustil do obchodně úspěšných mini-verzí tříčipů GS120/200 (loni GS70). Základní řada GS11-55 má dvě výrazné výjimky - GS11/15 - na kterých se skví ohromující údaj o koeficientu přiblížení (24x), jež značně nekoresponduje s pověstí elektronické (ne)stabilizace značky. Kvarteto malých mašinek s dvěma shodnými čísly v označení - GS22-55 - pak vyhoví každému, kdo nemá ruku „jako lopatu“…

Dalším abecedně zezadu je JVC. Viktor se podle našich předpovědí vrátil mezi vůdčí elitu producentů a jeho sortiment nabízí vcelku rozsáhlý výběr v základní i střední třídě. Nevyrábí sice amatérsky dostupné tříčipy, ale jeho megapixelové kamery mají na našem pidi-trhu dobré uplatnění. Základ tvoří GR-D23-73, v dlaňové kategorii pak GR-DX37 a podobné typy. Zde je nutno poznamenat, že katalogová nabídka zejména okolních zemí západně od našich hranic bývá výrazně větší, než jak to prezentuje dovážený sortiment českým zastoupením. Zbývá nám připomenout mimo pořadí Sharp a shrnout výběr vůdce světového fotografování, firmy Canon. Spotřební řada MV700-750i bývá sice kritizována (i námi) za absenci mikrofonní zdířky a málo širokoúhlý záběr objektivů, ale obchodně jde o solidní navázání na úspěšnosti řad MV300, MV400, MV500 MV600 a variant (tedy např. MV700-700i-730i-750i). Vyšší typy mají v poměru k ceně velmi výraznou výbavu a o ergonomii všech kamer Canon se nyní přestali „otírat“ i nejzavilejší odpůrci značky. Dlaňové i Handy-verze dvoumegapixelových kamer MVX20i/25i, doprodávané MVX10i a nových MV30i/35i jsou oceňovány fanoušky podobně, jako například jediná jednočipovka s optickým stabilizátorem, model MVX3i…

Na co dát pozor? Má-li potenciální kameraman chutě na více manuálních nastavování, bude pro něj dobré vyzkoušení ergonomie stroje a také vyhovující bohatost, účelnost a uspořádání tlačítek nebo tzv. dotykového LCD-ovládání. Dobrou pomůckou pro posouzení kupovaného mazlíčka bude také skladnost při zamýšlené frekvenci „nosit vždy a všude“ a důležité detaily jeho těla. Zde jsou myšleny takové (zdánlivé) drobnosti, jako například výsuvný a výklopný (!) tubus hledáčkového okuláru - kvůli nasazení většího AKU a (ne)možnosti měnit úhel před obličejem - nebo tvar vlastního těla pro praktické zasunutí kamery do bundy či malé ledvinky u pasu: šířka bude o dost důležitějším rozměrem, než úspornost jiných měr. Ona ani ochrana videokamery před zloději není v případě videokamery vůbec zanedbatelnou veličinou - a na našem těle jí bude poskytnuto logicky úplně nejvíc. Největší faktor zklamání vůbec bývá v konečném účtování přemrštění požadavků a očekávání. Tady platí, že slůvko DIGITÁLNÍ neznamená totéž, co ZÁZRAčNÝ a malé kamery bez výjimky mají větší či menší potíže s dokonalostí nahrávky v šeru a tichu. A o výběru tak složitého přístroje - královny spotřební elektroniky - v odborném kamenném obchodě už ani nebudu plýtvat komerčními formulacemi…